Pokaždé, když se vracím touhle ulicí večer domů, něco na mě dýchne - krásného, starého, smutného a zároveň nadějí protknutého.... němého a přitom nepřetržitě vyprvějícího svůj příběh. Příběh života, kterého jsou tyto lampy v uličkách němými svědky. Vždycky mi připomenou všechen ten spěch ve kterém žijeme a tiše mě vyzývají spomalit, chvíli přemýšlet, nebo se prostě jen loudat, toulat a kochat se....... nicméně málokdy tuhle výzvu dokáu vyslechnout. Vlastně ani dnes.... jen jsem za chůze cvakla foto, protože mi chybí snímek do projektu a slíbila sama sobě, že se sem vrátím a udělám si čas pro sebe a oko objektivu. Manžel se nabídl, že jednou takhle vyrazíme spolu-že přitom nebudem řeši problémy všeddního dne (že přitom nebudem řešit vůbec žádné problémy!!) a hlavně nebudem nikam spěchat! Jsem zvědavá, kdy a jestli se k tomu tedy dostaneme.
1 komentář:
moc krásné, s atmosférou
Okomentovat