Den 17 - Hrozny

Ve víně je pravda. - Tak tedy pravdou je, že dnes opět musím překousnout pár trpkých hroznů v podobě testů z nenáviděné matiky-statistiky. Pravdou je, že se mi do toho vůůůůbec nechce, že mě to nebaví a že mi to ani neleze. A protože kvůli povinnostem jsem se dnes ven vůbec nedostala, muselo mi k pořízení snímku pro dnešní den postačit něco z domova. Tak tedy takové jsou plody dnešního dne.

Den 16 - na veřinku posedět...

Den 15 - Pošmourné počasí

Den 14 - Baf!

Rychle zakrýt oči, ať jsem neviditelná a pak "Baf!" - to jste se všichni lekli, co?

Den 13 - matika

Den 12 - Sbalených pět švestek

Ale neeeee ještě jsme Niki nenaštvali natolik, že by se uchýlila k útěku z domova - jen si chtěla k babičce vzít svoji panenku.;-) Ještě bych snad mohla dodat, že je to druhá vycházka ven, kdy jdeme bez plenky a bez nehody - no už je to prostě velká holka!

Den 11 - "Procházka"

Tak dnes se tatínek sám přihlásil, že bychom mohli vyrazit na procházku do parku (Co asi provedl??). Škoda jen, že naše lednice už zela prázdnotou na tolik, že místo běhání po parku jsme nakonec museli na nákupy, protože všechno málo platné jíst se prostě musí a ani zásoby proviantu v naší rodině nejsou nekonečné.

Den 10 - MAKRO v zahradě

Léto nám končí. Už to tak asi opravdu definitivně je. Ráno sluníčko slibovalo hezký teplý den, ale jen co jsme vyrazili ven dýchl na nás chladný podzimní vítr. Teplo, voda, bosé nohy jsou tedy nejspíš pro letošní rok passé. Ještě než přijdou sychravé ponuré dny je třeba si užít v zahradě.

Fotila jsem dnes hlavně makro - všechno živé, co mi padlo pod objektiv;-))) A tak mám pro dnešní den fotek více než obvykle.Vím, že ty poslední fotky už makro nejsou, ale nemohla jsem si prostě odpustit, aby se při té záplavě fotek, které dnes vkládám nenašlo místečko i na nějakou tu fotečku Niki.

Den 9 - První pokus o MAKRO

Je tma, mizerné osvětlení a nejspíš i tím, že prostě ještě fotit neumím nedaří se mi nic z blízka kloudně zaostřit. Ze sklenky vodky s džusem, kterou jsme si s miláčkem společně dali se stal ale nakonec pro mě spíš zajímavý objekt k focení. Vzpomněla jsem si na fotku kapky, kterou jsem viděla na blogu u Lucky a najednou se Mirek baví nad tím, že místo, abych popíjela sedím se sklenkou na zemi a pouštím do ní stříkačkou kapičky. Vydrželo mi to skoro hodinu, než jsem konečně zajásala "Mám ji!". Tak tady ji máte. Moji první nafocenou kapičku.

(Příště by to asi chtělo větší sklenku a nebo aspoň méně opatlanou, ale i tak jsem na svůj úlovek byla v tu chvíli hrozně hrdá- Vždyť to dalo tolik práce udržet foťák bez stativu takhle blízko a nazumovaný zaostřit a ještě cvaknout ve správný čas - časem se to určitě naučím líp)

Den 8 - LOVEC ÚSMĚVŮ

Dnes jsem zkusila funkci focení úsměvů a posuďte samy- myslím, že nikdo nemůže popřít, že by snad lov nebyl úspěšný;-))))) Navíc u druhé fotky jde zároveň o foto pořízené v tmavé panelákové koupelně bez okna aniž bych rozsvítila světlo, takže opět test v mizerných světelných podmínkách;-)

Poznámka: v té vaně není voda - jen jsem hledala místo v bytě, kde by se dalo udržet holky pohromadě, aby se mi nerozprchly ze záběru.;-))))))

A co že se dnes za celý den událo?- No bylo toho hodně.
-Dopoledne hlídala Niki teta, abychom mohli vyřídit spoustu úředničiny. Cestou z Magistrátu jsme si zašli s Mirkem na dobrý obídek (ani nevím, kdy jsme si spolu jen tak někam vyrazili najíst se naposledy- bylo to moc fajn, i když jsme na to neměli moc času, protože Mirek musel brzy do práce a já za nnaším pokladem)
-Odpoledne jsme vyrazili opět na bazén. Šla s námi i babička, taže na hlavu každému připadalo jedno dítě. Kdo ví proč jsem si ale chvílema přišla jako vánoční stromeček, protože se šechny tři děti rozhodly, mě okupovat najednou. Dnes už se neječelo, nekňučelo, nevřískalo v panice (teda až na jeden B. výstup) a bylo to fajn. Opravdu fajn. Měla bych si zvykat na pocit vánočního stromku - třeba se vyplní sny a budu takhle ověšená už napořád (nebo aspoň pěkně dlouho než potomstvo odroste hihi). Bylo by to príííma!

Den 7 - "NOVÝ ČLEN RODINY" aneb VEČERKA UŽ PRO NÁS NEPLATÍ

Tak o podobné fotce po celodenním řádění jsem si mohla nechat jen zdát. Tma do teď znamenala odložit fotoaparát do police, protože prostě ve tmě se přeci "nedá fotit". Jak vidno byl to omyl. I v noci se dá pořídit celkem hezké snímky. Bylo ale třeba odhodlat se k tomu poslat náš první digitál (Samsung Digimax 370) do důchodu. Tak se stalo, že do naší rodiny přibyl nový Ultrazoom SONY Cyber-shot DSC-H50



První naše kroky ráno vedly do obchodu. Vybírala jsem pečlivě posledních několik dní a rozhodnuto tedy už bylo, takže jsme pro něj raději zašli dříve, než mě přepadnou znovu pochybnosti, jestli to není rozhazování peněz a jestli ho skutečně tak hrozně potřebuju. K údivu Mirka jsem se do krabice nezavrtala hned, ale nechala ji odnést domů s tím, že máme s Niki nabitý program, takže nechám jen nabít baterii, ale k seznamování přejdu až večer, až na to budu mít svůj klídek a pohodu.



A co se ještě dnes dělo?Musela jsem na zkoušku do školy (výsledek uvidíme, ale pocity a dojmy celkem dobrý;-)))Tak teď ještě doufat, že mě neklamou) a pak jsme se vypravili všichni na bazén - já s Niki a ségra s oběma dětma. Byl to hodně náročný den (ani jsem nečekala, že to bude až tak náročné). Zatímco Nikča se nadšeně hrnula do vody bez plaveckých pomůcek (nosíváme spolu kruh pro chvíle, kdy si chci zaplava víc taky já sama, ale ona z něj nijak nadšená není. Teda ráda si s ním hraje, hází, kutálí .... prostě všechno možné, jen v něm prostě nechce plavat, protože je zvyklá volně se ve vodě pohybovat a krehem se cítí být nejspíš omezována;-)) ....tak teda zatímco Nikča se do vody nadšeně hrnula, F. i B. se vody báli. Byly z toho histerické scény, věděli o nás absolutně všichni..... V duchu jsem děkovala, že jsem nedala na řeči ségry o tom, jak je to zbytečné vyhazování peněz, když jsem chtěla začít s Niki chodit na plavání batolat. Nejen že nás plavání baví, našli jsme si tam kamarádku a obě si to užíváme - tady mám názornou ukázku toho, jak těžké pak může být přesvědčit čtyřleté dítě, aby do bazénu vlezlo s plovací vestou aspoň na chvíli. Přibrala jsem si k Nikče ještě F. a zkusila s ním aspoň trochu splývat a podobně . Niki mi občas dala najevo, že ji nebaví dělit se a zpomalovat vlastní tempo, jen protože jsem pro ni teď neměla obě ruce a pozornost jsem musela dělit mezi ni a F. (a protože Niki problém neměla, bylo třeba víc se věnovat jemu). Ale zvládli jsme to. Po hodině už plavali oba vedle sebe a cákali na sebe, já přidržovala každého jednou rukou a užili jsme si to řekla bych hezky (jen mám pocit, že asi půjdu dnes dříve spát;-))) Nakonec i B. se přestala brečet a křičet v panice a tvrdí, že zítra půjdeme znovu - no tak na to jsem zvědavá. Každopádně ale tajně doufám, že s námi příště případně půjde i babička, protože ten dnešek opravdu byl náročný a chtěla bych si to s Niki příště vynahradit a pořádně se vyřádit spolu jak jsme zvyklé (s pořádnou dávkou mazlení, pusinkování, povídání ..... prostě užít si té úžasné blízkosti co to jde;-))



Je tedy večer. Jsem unavená a čekám vlastně už jen na Mirka, abych se s ním o dnešní zážitky podělila a s bližšího seznamování s naším novým Soňáčkem toho asi už moc nebude. Ale nedalo mi to aspoň nevyzkoušet jak obstojí při focení v podstatě absolutně za tmy (dřív jsem se k tomu jasi nedostala). Toho světla, co blesk vydal! Pane jo-ta záře mě ohromila!;-))) Teď už jen pomalu uvažuju jak já to udělám, aby všechny naše Vánoční fotky nevypadaly jako za pravého poledne hihi.



Taky jsem otestovala režim night-shot...

No na pořizování fotek to opravdu není (ale to ani výrobce neslibuje), ale na zorientování v prostoru a zaměření cíle se hodil dobře.

Den 6 - Společenská únava

Spát po obědě? Ani nápad! To je přeci pro prťata a téměř ve třech letech se už přeci jako prtě Fandík necítí a má svou hlavu (ostatně jako všechny děti). A tak to pak dopadne-že nám u sváči mladík takhle odpadne. ;-))

Jen věcná poznámka, aby se někdo neděsil- ta lahev na stole je opravdu jen narafičená prázdná rekvizita;-))

Den 5 - KOLÍČKOVÝ DEN

Kolíčky jsou ta absolutně nej zábava, kdyby jste to náhodou nevěděli - dají se vyndavat z košíku po jednom nebo vysypat z velké výšky najednou a pak zase strkat zpátky, dá se snima ťukat, klepat, olizovat..... ještě lepší je do téhle hry zapojit i další hráče, jako třeba mámu, tátu, případně i sociální pracovnici, která se k nám dnes přišla podívat, aby viděla, jak se nám doma daří a vede, aby mohla poreferovat na patřičných místech svou zprávou.

Stejně tak košík, se dá po vysypání kolíčků náramně využít! A protože dnešní den si Niki s kolíčky obzvlášť vyhrála jak doma, tak u babičky s dědou, jsou právě kolíčky symbolem dnešního dne. (Nebo by to ještě mohl být vysavač a hadr jako symbol "pokusu o úklid" před návštěvou "paní socky";-)) )

Den 4 - Lumpíci-Trampíci

Jestli je Niki šídlo (a to ona je ;-) ) tak co teprve, když se zpřáhne se svou sestřenkou(4roky) a bratránkem (necelé 3roky)!

Den 3 - Zbytky

Dnes je pod mrakem. Nějak nikdo nemáme chuť moc cokoliv podnikat - půl dne proto proflákáme v postelích a pak abychom se přeci jen aspoň chvíli dostaly ven, vyrazíme s malou pomoct babičce dojíst zbytky ze včerejší oslavy (kuřecí roláda na kterou jsem se tolik těšila na mě ale nějak nezbyla- malá snědla nejen svou porci, ale ještě si dvakrát přidala!!!! Samozřejmě veky se ani nedotkla- tu milostivě předala mě). Po zemi se už povalují spadlé zbarvené lístky a naše cesta k babičce proto trvá nejméně dvakrát tak dlouho než obvykle. Niki se sehla pro aždý spadlý lístek, větičku ...... no asi nechtěla prostě k babičce dorazit jen tak s prázdnýma rukama. Babička byla z větve listí a ostatních "pokladů" , které jí malá přismýčila, samozřejmě šťastná;-))

Foťák nějak odmítal spolupracovat, takže jediné, co jsem ten den cvakla je foto zachycené mobilem cestou. Tak aspoň něco i když kvalita příšerná.

Den 2 - Malá gratulantka

Sice už jsme babičce k narozeninám přály, ale dnes nás pozvala na oslavu, tak tedy ještě jednou VŠECHNO NEJLEPŠÍ BABI! Hodně štěstíčka, pohodičky a hlavně mooooooře zdravíčka!!

Den 1 - PRVNÍ CHLUBÍCÍ-DĚKOVNÁ NÁVŠTĚVA aneb V LÉTĚ JE PROSTĚ VŠEM NEJLÍP U VODY

Je to sedm a půl měsíce, co jsme ty dveře opouštěli společně poprvé plni očekávání a radosti. Byla zima, mráz štípal do tváří a Niki vpadlá do kožešiny fusáku spokojeně oddechoval. Nebyla téměř vidět jak byla ještě malá. Ani se nerozloučila. Samým čekáním na ten okamžik s velkým O usnula... O tom, že realita všechna naše očekávání předčila, o tom obyčejném lidském štěstí z toho, že se máme.... o tom všem snad za zdí domova mluvily za nás aspoň fotografie zaslané mailem, ale přesto - sliby se přeci mají plnit a my jsme slíbili, že nás určitě tety znovu uvidí - TAK TEDY DNES.



Mirek se vrátil z práce po noční a jeli jsme společně k jeho rodičům, kde se prospal, zatímco malá hrála s kotětem na honěnou, otrhávala babičce květiny na zahrádce a oblbovala dědu svým rošťáckým kukučem. Jen co se nám tatínek prospí vyrazíme...



Dojeli jsme kolem třetí hodiny. Přes vrátnici jsme proklouzli hladce i přesto, že návštěvní hodiny jsou jen v dopoledních hodinách. Útroby staré budovy nás pohltily a kolem nás bylo neskutečné ticho. Právě tady, v domě plném dětí člověka takový nezvyklý klid a ticho zaskočí a omráčí. Odvážila jsem se zaklepat na dveře oddělení soc. pracovnic - po delším čekání vyšla jedna a jak jsme v zápětí pochopili také jediná. Předali jsme tedy bonboniéru a poprosili o možnost aspoň nahlédnout na oddělení, protože my přeci slíbili, že se ukážeme! Prošli jsme dlouhou spojovací chodbou. Dnes v tom tropicky horkém dni je zde konečně příjemně. Tenkrát jsme tudy procházeli se cvakajícími zuby... skleněné tabule dveří se rozevřely a ve dveřích se usmívala sestřička. Byla milá, na malou si pamatovala. Zeptala se, jak se teď vlastně jmenuje a dokonce se od ní malá nechala vzít na ruce. Jen pro jistotu stále mávala tetě ručkou - to aby bylo všem naprosto jasné, že je tam jen na skok a že se rozhodně nevrací. Ze dveří ložnice dětí se ozýval pronikavý pláč kojenců a protože i sestřička byla jen jedna, bylo jasné že tím naše setkání zároveň končí. Jen jsem si neodpustila otázku, jestli miminka jsou a sestra s úsměvem odpověděla, že jestli chceme bráchu, můžem si vzít klidně hned oba ty křiklouny. Řekla to takovým tím vlídným hlasem, takovým tím tónem kdy víte, že to není myšleno vážně. Škoda. Být to tak takhle jednoduché - Bráchu (ségru nebo i více) bychom brali s chutí hned. Předali jsme druhou bonboniéru (jestlipak se sestřička skutečně podělí s ostatními??), malá naposledy zamávala ručkou pá-pá a my se vraceli k dědovu autu poučeni, že příště je třeba se sem vydat v dopoledních hodinách, protože obzvlášť V LÉTĚ ODPOLEDNE JE PROSTĚ KAŽDÝ RADĚJI NĚKDE U VODY.

A protože ta cesta autem v tropickém parnu byla opravdu úmorná, skončil vodními hrádkami v bazéně na zahradě u babí s dědou i náš dnešní den.