Den 1 - PRVNÍ CHLUBÍCÍ-DĚKOVNÁ NÁVŠTĚVA aneb V LÉTĚ JE PROSTĚ VŠEM NEJLÍP U VODY

Je to sedm a půl měsíce, co jsme ty dveře opouštěli společně poprvé plni očekávání a radosti. Byla zima, mráz štípal do tváří a Niki vpadlá do kožešiny fusáku spokojeně oddechoval. Nebyla téměř vidět jak byla ještě malá. Ani se nerozloučila. Samým čekáním na ten okamžik s velkým O usnula... O tom, že realita všechna naše očekávání předčila, o tom obyčejném lidském štěstí z toho, že se máme.... o tom všem snad za zdí domova mluvily za nás aspoň fotografie zaslané mailem, ale přesto - sliby se přeci mají plnit a my jsme slíbili, že nás určitě tety znovu uvidí - TAK TEDY DNES.



Mirek se vrátil z práce po noční a jeli jsme společně k jeho rodičům, kde se prospal, zatímco malá hrála s kotětem na honěnou, otrhávala babičce květiny na zahrádce a oblbovala dědu svým rošťáckým kukučem. Jen co se nám tatínek prospí vyrazíme...



Dojeli jsme kolem třetí hodiny. Přes vrátnici jsme proklouzli hladce i přesto, že návštěvní hodiny jsou jen v dopoledních hodinách. Útroby staré budovy nás pohltily a kolem nás bylo neskutečné ticho. Právě tady, v domě plném dětí člověka takový nezvyklý klid a ticho zaskočí a omráčí. Odvážila jsem se zaklepat na dveře oddělení soc. pracovnic - po delším čekání vyšla jedna a jak jsme v zápětí pochopili také jediná. Předali jsme tedy bonboniéru a poprosili o možnost aspoň nahlédnout na oddělení, protože my přeci slíbili, že se ukážeme! Prošli jsme dlouhou spojovací chodbou. Dnes v tom tropicky horkém dni je zde konečně příjemně. Tenkrát jsme tudy procházeli se cvakajícími zuby... skleněné tabule dveří se rozevřely a ve dveřích se usmívala sestřička. Byla milá, na malou si pamatovala. Zeptala se, jak se teď vlastně jmenuje a dokonce se od ní malá nechala vzít na ruce. Jen pro jistotu stále mávala tetě ručkou - to aby bylo všem naprosto jasné, že je tam jen na skok a že se rozhodně nevrací. Ze dveří ložnice dětí se ozýval pronikavý pláč kojenců a protože i sestřička byla jen jedna, bylo jasné že tím naše setkání zároveň končí. Jen jsem si neodpustila otázku, jestli miminka jsou a sestra s úsměvem odpověděla, že jestli chceme bráchu, můžem si vzít klidně hned oba ty křiklouny. Řekla to takovým tím vlídným hlasem, takovým tím tónem kdy víte, že to není myšleno vážně. Škoda. Být to tak takhle jednoduché - Bráchu (ségru nebo i více) bychom brali s chutí hned. Předali jsme druhou bonboniéru (jestlipak se sestřička skutečně podělí s ostatními??), malá naposledy zamávala ručkou pá-pá a my se vraceli k dědovu autu poučeni, že příště je třeba se sem vydat v dopoledních hodinách, protože obzvlášť V LÉTĚ ODPOLEDNE JE PROSTĚ KAŽDÝ RADĚJI NĚKDE U VODY.

A protože ta cesta autem v tropickém parnu byla opravdu úmorná, skončil vodními hrádkami v bazéně na zahradě u babí s dědou i náš dnešní den.