Nevěřila bych, že tohle někdy vyslovím, ale byl to skutečně krásný pohřeb.
Trval 3hodiny (neboštík byl doma, nejdřív jsme se s ním rozloučili tam, pak pěšky průvod za rakví až do kostela, pak hodinová mše, pak zase pěšky průvodem za rakví na hřbitov, další modlitby a zpěv, spuštění rakve, pak každý přihodil hrstku hlíny...) po pohřbu byla hostina, ale já jsem se potřebovala ještě dostat ten den domů, protože manžel šel na noční (hlídal Niki) a tchýně vypisovala SMS už v 7večer ve strachu, že by měla zůstat s Niki jen ona s tchánem.... takže tak. Ale bylo úžasné právě to, že to nebylo uspěchané jak jsem zvyklá tady. Žádné obřad za obřadem. On mohl na poslední cestu vyrazit od sebe z domu, kde trávil život a tam se s ním všichni v pokoji a klidu mohli rozloučit. Bylo to opravdu jako by jen spokojeně tvrdě spal. Tak jak jsem z toho měla původně strach, tak nakonec jsem byla ráda, že jsem jela a měla možnost se takhle hezky rozloučit.
Cestou ve smutečním průvodu,v čele s knězem a kapelou, když jsme scházeli do údolí ke kostelu, kdy v těch serpentýnách mezi loukami, poli a všude dokola výhled zalitý sluncem jsem myslela na to, že přesně tohle by bylo nádherné foto k dnešnímu dni. Ale jsou v životě chvíle, kdy oko fotoaparátu není vhodným svědkem. Tokové snímky "fotíme jen vlastníma očima a ukládáme přímo k srdíčku.
Ale abych nenechala dnešní den bez fotografie, nascanovala jsem aspoň tuhle jednu, kterou mám s wuječkem z prázdnin 2002. (Pane jo to už bude 7let, co jsem tam byla?? Bohužel s touto částí rodiny už se vážně vídáme jen na pohřbech, což je hrozně smutné.)
Žádné komentáře:
Okomentovat