Pohřeb. A hned zítra. Prostě jen tak, bez varování. Dneska zazvonil telefon, že zemřel wuječek a za pár hodin na to zvonil telefon znovu, že pohřeb se podařilo zařídit už na zítřejší odpoledne. Po prvním oklepání z šoku jsem zjistila, že můj šatník je na pohřeb narozdíl ode mne připravený. Hlavou se mi toho honí spousta, ale ze všeho nejvíc teď asi lituju. Lituju, že nepoznal Nikolku (čekala jsem, až bude po soudech a oficiálně naše, protože dřív jsme za hranice prostě nemohly, pak byla zima a psí počasí, cesta tam je opravdu pro malé dítě úmorná - je to sice jen 100km, ale veřejnými hromadnými prostředky jsme se tam trmáceli 6hodin!!!) ..... přesto jsem se tam ale letos skutečně s Niki chystala na prázdniny. Teď toho lituju, že jsem nevyřídila doklady a nevyrazila hned v únoru. Lituju, že Niki už nepozná prázdniny v úžasném prostředí, výhledem na přírodu všude dokola, pastvu krávy od které si pak s chutí dá hrnek mlíka a má fousy po celé puse, nebude mít příležitost prohánět se po louce na traktoru a zakopat se do sena v seníku ...... to všechno jsou moje vzpomínky na dětství a s odchodem wujka mám pocit, že odchází i všechny tyhle krásné chvilky do nenávratna. Je mi to všechno líto - kvůli wujkovi, kvůli Nikolce i kvůli mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat